Jdi na obsah Jdi na menu
 


27. 10. 2008

12:06

Bylo slyšet jenom bouchání dvířek, chrastění příborů a naštvané mlácení věcmi… Seděla jsem v pokoji a naslouchala tlukotu svého vlastního srdce, které se v tu chvíli nacházelo někde v krku… Myslela jsem si, že se mi hlava snad rozskočí na miliony kousíčků, jak v ní hučelo… Bylo to, jako by tam uvnitř byly tisíce a tisíce včel… Nebylo mi dobře…a i přes naprostou nenávist, kterou jsem vůči ní cítila, jsem se cítila provinile. Zase se to posralo…a to jenom kvůli…čemu…? Mojí blbosti…?! Asi…

Dolehlo ke mně štěkání psů… za chvíli se mi k uším doneslo krákorání vrány…nebo vran..?? A byl to opravdu zvuk?? Nebo jenom výplod mýho zničenýho mozku… Za chvíli se štěkot psa ztratil v dáli,…vrána už se neozvala.

 

Zůstalo ticho… Ticho před bouří…….

 

 

 

O půl hodiny později

Sešla jsem dolů. Hned, jak jsem sestoupila z posledního schodu, naskytl se mi pohled na ní…. Projela mnou vlna zlosti…ale nasadila jsem výraz a postoj spráskaného psa, který se bojí přiblížit se k pánovi, a šla si pro oběd. Nevěnovala mi jediný pohled…za to jsem v duchu děkovala, ale její výraz mi postačil. Přilít do ohně ještě kapičku oleje, vybouchne. Tiše jsem si vzala oběd a odešla. Cítila jsem na sobě její pohled…zavrtával se mi do zad…ale dál už jsem jí já sama nevěnovala ani jeden. Přestala pro mě existovat.

 

 

 

Před 16. hodinou

Už mě nebaví nečinně sedět v pokoji před počítačem… Půjdu ven.

Vzala jsem psa a šla ven…pryč…aspoň na chvíli. Když jsem vyšla ven, zjistila jsem, že lehoulince mrholí. Zaradovala jsem se…najednou mi bylo krásně. Zamířila jsem do lesa.

Za chvíli už jsem procházela lesíkem a pozorovala tu nádheru. Listí se za pomoci mírného větříku snášelo k zemi v hustých řetězcích a měkce dopadalo a ztrácelo se ve změti ostatního listí… Jako kdyby sněžilo…

Zjistila jsem, že se mi po tvářích kutálejí slzy…a začla jsem se smát. Začala jsem pobíhat, hrát si se psem na honěnou, válet se v listí a dovádět jako malé dítě… Bylo to… ten pocit je skoro nepopsatelnej… překrásný je slabý slovo. V tu chvíli jsem pochopila, co mi pořád scházelo… Sranda… naprosto primitivní radování ze života. Nepoznávala jsem se...vyváděla jsem jako malé dítě… a stále jsem se smála a plakala.

 

Padla jsem do hromady listí a koukala do zpola opadaných korun stromů. Moje fenka pobíhala kolem a dorážela na mě. Začlo lehce pršet…ještě chvíli jsem zůstala, a když jsem zjistila, jaký je čas… Nechtělo se mi domů…ještě ne… Ale musela jsem.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář