"Přijď znovu a dostaneš sladkou odměnu."pošeptal jí do ouška a pak se k ní otočil zády a naprosto mírumilovně odkráčel na konec uličky. Sotva zmizel za roh, opřela se zády o cihlovou špinavou zeď a rozbrečela se. Během okamžiku jí nohy přestaly sloužit, podlomily se jí kolena a ona se sesunula v temné uličce mei kontejnery. "Sakra...musím to zarazit." pomyslela si. "Takhle už dál přeci nemůžu. Začínám na NĚM být závislá." "Copak to jde, být závislá na nějakém člověku?" ozval se její vnotřní, poslední dobou často vemi kritický hlas. Ještě pořád se nedokázala rozhodnout, zda za něj má být ráda, že jí vždycky řekne něco rozumného a logického, nebo jestli si má myslet, že už se nadobro zbláznila.
Ale přeci ať jde kamkoli, on si ji tam jednoduše najde, vyhmátne si ji tam jako kočka myš v osvětleném koutě, kdy světlo vrhá obří kočičí stín do rohu a chudák myška je úplně oslepená. Jo...asi začíná bejt slepá... vždyť rodina ji odrhla...nemá peníze, byt, práci... nic. Má jenom jeho a jeho "sladké odměny".
"No tak, seber se!" poručil jí hlas...známý hlas... "Čekalas tu na mě? :-* To mám radost, chybělas mi." Tluměně se zasmál....a přitom věděl, že ona tu na něho nechtěla čekat..ale ten jeho pohled...nikdy nedokázala odejít daleko. "Něco tu pro tebe mám" Teď už se jí vysmál do očí. Snažila se zakřičet, ať jde pryč, ať odejde, ať ji kurva nechá bejt!! Ale nešlo to. Čekala tu na něj...v uličce, mezi pytly s odpadky. Vypadaly jako mrtvoly...velké černé pytle...její vnitřní hlásek, před ním vždycky tak malý a nepatrný, se jí snažil namluvit, že jsou to obyčejné odpadkové koše, jakých je za každou restaurací nebo hotelem mraky, ale.... Tentokrát ten hlásek zavrhla. Zvolila si cestu do pekel, tak ať do pekla dojde...nebo ji tam ten kluk dovede, on po té cestě kráčí denno-denně... chodí si pro své oběti, je to jediná bytost, která tu cestu zná z obou pohledů.
Snažila se zvednout, ale zjistila, že nohy ji neposlouchají...snažila se zvednout ruce, ale nešlo to... Viděla, jak se nad ní shýbá silueta jeho krásného těla, protože přímo za zády mu svítila jediná lampa v celé uličce. Shýbl se pro ni a vzal ji do náruče. Dal si její ruce kolem krku a pomalu kráčel temnou uličkou směrem k jejímu temnějšímu konci....Ta ulička se najednou zdála být nekonečná..táhnoucí se do ztracena...nikde žádný roh, odbočka. Pokoušela se mu říct,že se má otočit, že chce jít na drohou stranu, že ona nechce skončit jako ty černé igelitové pytle... ale dokázala sotva dýchat. Dokázala se jenom dívat do těch jeho uhrančivých očí,....vypadaly, jako by mu v nih tacovaly malé ohnivé plamínky. Vnitřní hlásek naposledy zakřičel svou logickou připomínku a poté navždy utichl.
Propadla tomu stvoření, začaly jí hrát v očích stejné ohnivé plamínky jako jemu....začala se jí vracet síla.
Po chvíli, jí to připadalo jako hodiny, ale od lampy byli zatím jen kousek, mu řekla že už chce jít...ale odvětil jí, že prý je ještě moc brzy na to, aby mohla jít sama.... Za chvíli se ale sám od sebe zastavil, políbil ji a postavil na zem...byla o hlavu nižší, ale s jejími havraními vlasy a vystouplými lícními kostmi se zdála být krásná. Přenádherná.
"Budeme skvělý pár..." řekl, vzal ji kolem pasu a společně kráčeli vstříc temnotě...