Vyjížďky do tmy
Poslední noc
Přišla jsem do stáje,koně jsem nasedlala s radostí,vyšla na dvorek a vychutnávala jsem si pohled na prodírající se zářivé hvězdy kolem pána noční oblohy-měsíce.Ten den bylo nádherně.Hřebec vyšel jistým krokem dál a já vdechovala večerní vánek.Tiše jsem si zpívala svou oblíbenou písničku a snila.Jemnou pobídkou moje životní štěstí proskočilo do cvalu –pomalu,vysoce a s nadšením.Vítr mému koni proplétal hřívu,hřebec odfrkával napjatými nozdrami do rytmu cvalu,smyslně a harmonicky.To byl sen,sen ,který nekončil.Cválali jsme do lesa,úzkou cestičkou,pomalu a lehce.Zavřela sem oči a plně důvěřovala koni.Padali jsme do tmy.Cítili jsme to kouzlo,kouzlo noci.Život je krásný,jen se ho musí umět patřičně žít...řekla sem si.Oddechla jsem si po náročném dni plných hádek konečně u toho,kterého mám tak ráda a tím je kůň.Někdy i žít je statečným činem,ale to mě osvobozuje,vyjížďky po západu slunce a tichý vánek proplétající se skrz mými vlasy.Potíže a trápení je třeba hodit na chvíli za hlavu a žít podle svého,ikdyž jen třeba na okamžik...vzdychla sem si a poplácala hnědáka na krku.Kůň pohodil hlavou a jakoby se mnou souhlasil.Přiměla sedem koně do jistějšího a rychlejšího kroku a pokračovala v hloubi lesa,který ve mě vzbuzoval jakýsi respekt až strach.Vítr přiměl koruny stromů k jakémusi tanci a já dostala strach.Kůň znejistil a jistota jeho pohybu pomalu trhavě váhala zda jít dál,či ne.Čekal na mou pobídku,já ale byla zaskočena podivným rituálem přírody.Nakonec jsem ho pobídla a kůň zacouval.Zpěv nočních ptáků nás vyrušil natolik,že jsme tryskem vyletěli cestičkou,která vedla k nedalekému jezeru.Byla natolik úská,že drobné kamínky padali do jezera a zvířený prach nás na pohled nadnášel.Srna náhle vyletěla s křoví a hňědák se lekl.Postavil se na zadní.Padal dozadu i semnou,já se bouchla o kámen a sklouzla do vody.Stihla jsem jen zaregistrovat,jak se bílé světlo odrazilo o podkovy hňědáka....odcválal pryč...a já zůstala
v hlubínách,navždy.¨